Mělo to být takový normální technický safari. Přijížděl kamarád se skupinkou techniků, tak jsem se těšil, že si to užijeme. No užili jsme si to. Dokonce až tak moc, že mám zase na dlouho o čem vyprávět.
První komplikaci nám provedl už krach cestovky Tomi Tour a s tím spojená změna datumu příletu. Díky tomu nemohlo safari probíhat na našem Miracle 1, ale museli jsme poměrně logisticky náročnou akci řešit přenosnými prostředky na náhradní safari lodi. Vše se nakonec podařilo dořešit, dokonce jsme vyzkoušeli i novou přenosnou míchačku pro kontinuální plnění trimixu vlastní výroby. Stále jsem ale nevěděl, koho mi to Radek přivez na loď.
On společně s dalšími kamarády založili takovou sranda organizaci, kterou nazývají Lobotomy Divers International - LDI. Mají v ní rozdělené funkce, každoročně vyhlašují vítěze LDI Awards za bezprecedentně debilní způsoby spáchání nechtěné sebevraždy. V podstatě obdoba Darwinovy ceny, která vyznává podobnou filozofii ve výběru činů hodných ocenění. Ve výsledku zkvalitnění genofondu zbytku populace.
Ale zpátky k safari. Zpětně oceňuji skutečnost, že Radek nevyvezl celou LDI sestavu, ale jen sebe a bezpečáka Cenťu. I tak to ale bylo na hraně.
Cenťa dokázál, proč se stal bezpečákem LDI, hned první den. Když jsem ho viděl, jak se se svým nezaměnitelným úsměvem vrací na jednom našem zodiaku, za kterým byl zapřaženej náš druhej zodiak dnem vzhůru, poněkud jsem znejistěl. Je pravda, že to bylo na zakletým Abu Nuhas, že fakt foukalo, ale přece jen se mi zodiak obrátil prvně. Samozřejmě výstroje chyběly, pouze Cenťova byla v pořádku. Jak říkal, jeho buddy mu jí během druhé vlny podal do ruky. Prý i dotek jeho ruky cítil. Pro info nazývá buddym toho nahoře. Drží nad ním ochranou ruku a já tomu už i věřím. Jinak prostě nemohl přežít do dnešních dnů.
Většinu ztracené výstroje jsme našli ještě než padla tma. Chyběl jen jeden komplet nastrojenej twin, dvě stage, foťák, maska a ploutev. Druhej den jsme pokračovali v hledání a našli obě stage a twina. Zbytek ne. Ztracen na útesu. Já seservisoval omlácený ventily na flaškách, posádka opravila zodiak a potápěli jsme dál.
Veselé věci se děly i na lodi samotné. Radek ukázal kapitánovi první den nějaký porno. Obvykle mu tahle taktika vylepší jeho služby. U tohohle bobeše si ale trochu naběhnul. Druhej den večer bobeš asi doufal, že bude další várka lechtivého biografu, jenže Radek nikde. Hrál kostky s lidma. Kapitán nelenil a natěšenej přišel do společnosti Radka vyzvednout. V trenkách a s erekcí. Chvilku tam s tím svým stanem stál a když pochopil, že dnes žádnej biják nebude, odešel. Radek už mu žádnej biják do konce pobytu neudělal...
Vysvětlení celé události přišlo později, když jsem za kapitánem přišel něco domlouvat a on mi řekl, že tam nedojede, protože se rozbil jeden motor.
"Cože?" ptám se.
"A to není všechno. Taky jeden generátor. A kompresor... A já nejsem kapitán týhle lodě." a začal se tlemit.
V ten moment mi došlo, že kapitán je zmaštěnej jak paprika...
No ale zpátky pod vodu. Tam se totiž děly věci. Přesně na 61 metrech se najednou ozvala rána. To Radkovi implodoval půjčenej Ikelite case (certifikován pro 80 metrů) na Sony HD kameru. Celá jedna strana se prolomila dovnitř. Kamera vytopená a ránou přeražená do tvaru písmene S. Něco takovýho jsem taky ještě neviděl.
Když vám řeknu, že jsem se fakt bál i v noci, jestli loď nepůjde na útes, tak už mi snad i začnete věřit.
Tím ale LDI safari stále ještě nekončilo.
Když jsme se chystali na nejnáročnější ponor na vrak Gulf Fleet No 31 s maximální hloubkou 103 metrů, LDI opět zabodovalo. Šli jsme v pěti lidech. Chtěl jsem dva zodiaky. Posádka mi říkala, že pro 5 lidí stačí jeden. Ukázal jsem jim, co znamená výstroj pro jednoho - twin a 3 stage. Pochopili, proč chci dva zodiaky.
Tak jsme se nastrojili a vyrazili. Po 30 metrech jízdy se vytopenej motor jednoho zodiaku odpravil do věčných lovišť a nešel nastartovat. Vzali jsme ho tedy do vleku a pokračovali v jízdě. A tak jsme jeli. Pomalu. Ale jeli. Jenže co čert (nebo LDI) nechtěl. Klucí neměli na jednom kodiaku kryt ventilku. A jak tak jedeme, moje stage se s ventilkem tak trochu mazlila a mazlila, až ho umazlila. Ozval se strašnej sykot a během 10 sekund jsme seděli na bakelitovým jádře a šli ke dnu.
"Nafukujem a skáčem!" a všichni jsme vyskočili a nechali bobeše zmateně pobíhající na jednom pojízdném ale potápějícím se člunu a druhého na nepotápějícím se člunu ale pro změnu nepojízdném a k potápějícímu se člunu přivázaným.
I my měli svých starostí dost. 100 metrů od místa zanoření, v protiproudu a ještě v 2 metrových vlnách jsme naplavávali na nejnáročnější ponor, protože zpátky to už nepřicházelo v úvahu. Naplavali jsme, ponor se povedl, všechno bylo v pořádku. Dokonce i oba zodiaky přežily, i když to údajně měly tak tak.
Závěrečná tečka přišla poslední den, kdy jeden z techniků vylezl z vody a po 15 minutách přišel s bolestí v koleni a že nemůže pořádně našlapovat. Jelikož nikde nespadl, bylo jasný, že to je dekompreska. Voda, aspirin, kyslík, lehnout a dejchat. Po hodince střídavého dýchání kyslíku a vzduchových pauz to koleno vzdalo a bublinku vypudilo.
To, že nám majitel nechtěl chvíli vydat twiny, protože z nás chtěl dostat peníze navíc, že mě vykázali z lodě, protože jsem si tam přivedl slečnu v době ramadánu a podobně, to už byly jen takový maličkosti dokreslující velmi povedené LDI safari.
Jednou věcí jsem si jistej. Jestliže někdy někam pojede LDI v plnej sestavě, chci bejt stovky kilometrů daleko.
PS: Jen ještě doplněk. 14 dní na to se mi na lodi úplně náhodou objevil zástupce LDI pro Slovensko Peter. Sám bez podpory zbytku týmu ale jeho výkony nevystoupily z průměru. Nicméně svět je malej... :o)